
Ve dnech 4. a 5. května se v Berlíně konalo „H2 forum 2022“, jak prezenčně, tak i simultánně on-line. Téma bylo jediné, vodík, jako potenciální zdroj energie. Protože jsem se zúčastnil Aviation Forum 2021 v Hamburku, měl jsem kupodivu i sem vstupné předplacené.
O čem tedy bylo hovořeno?
Modrý i šedý vodík je vyráběný z fosilních zdrojů, zemního plynu, případně metanu. Rozdílem je, že v případě modrého vodíku je produkovaný oxid uhličitý zachytáván technologií CCS (carbon capture and storage), v případě šedého vodíku je vzniklý CO2 vypouštěn do atmosféry.
Zelený vodík označuje vodík vyráběný pomocí elektrolyzérů štěpením vody, kdy energie potřebná k elektrolýze byla zcela pokryta obnovitelnými zdroji energie, jako je větrná nebo sluneční energie, a je považován za jediný ekologický a klimaticky neutrální způsob výroby vodíku.
Z dlouhodobého hlediska by měl nahradit alespoň část současné spotřeby fosilní energie (ropa, zemní plyn, uhlí atd.). Na rozdíl od elektřiny je vodík skladovatelnou sekundární energií. Tímto způsobem lze dosáhnout časového a prostorového oddělení výroby a spotřeby.
Vypadá to nadějně. Jenže díky tomu, že zelený vodík musí být vyroben z obnovitelných zdrojů energie jako slunce nebo vítr, je zde drobný problém. Tak jak je ukázáno na mapě, je nesoulad mezi lokalitami vhodnými pro výrobu zeleného vodíku a lokalitami pro jeho spotřebu.
Takže nejenom uhlí budeme dovážet z Austrálie, ale i zelený vodík? No abych tedy řekl pravdu, pro mne splaskla další bublina.
Jediná naděje snad je, že za zelený vodík bude považován i ten vyrobený elektrickou energií z jádra, a tak by mohly vzniknout vodíkové farmy v okolí Dukovan nebo Temelína.
Jenže energie z jádra do definice zeleného vodíku prozatím zahrnuta není. Takže nevím … zbývá nám vodík šedý nebo modrý, ten se ale moc nenosí… vyžaduje totiž zase zemní plyn
15. května 2022
Jiří Stanislav